Úředníci Vás "zaříznou" a spravedlnosti se nikde nedomůžete

Neskutečný příběh normálního člověka, bezmocného proti naprosté zvůli úřadů. Chci mu pomoci alespoň uveřejněním jeho příběhu, protože to samé se může stát komukoliv z nás.

Tragikomický příběh ohledně stavebního řízení ve věci stavby nad níž jednodušší snad není. Dřevěný přístřešek pro dvě auta.

Na sedmi stojících trámech plochá střecha, žádné stěny, žádná podlaha. Střecha se přitom nabízí jako letní terasa s dřevěným zábradlím. Přístup na střechu přístřešku by vedl po schodišti s právem věcného břemene, s čímž jeho majitel souhlasil. Památkáři stavbu v památkové zóně Domažlic schválili, ba téměř doporučili. Ani sousedé nic nenamítali, až na jednoho. Stavební úřad vydal stavební povolení. Kde je pak problém? No přece v tom, že není. Při troše „dobré“ vůle se tedy musí najít.

Oním sousedem, jehož vlastnické právo k sousednímu pozemku by bylo prý dotčeno, je totiž samotné město Domažlice, a to trvá na tom, že z jeho „ostatní komunikace“ se nesmí vkročit na střechu přístřešku. Což je absurdní, protože lze jít jen po schodišti, soukromé stavbě, která městu nepatří. Nikoli po jeho pozemku.

Vlastnické právo opravňuje i zavazuje. Lze je využívat různě a jak vidno, i jako klacek na stavebníka. Pointa příběhu je ale jinde. Stavebník totiž v okamžiku, kdy původně stavební povolení vydáno bylo, na stavbě už příliš nelpěl. Důvodem, proč v řízení pokračoval, byla absurdita odvolání, které podalo město Domažlice. A s očekávaným úspěchem pak prezentoval tuto historku návštěvníkům své výtvarné galerie. „Komičnost“ příběhu ovšem umocnilo pokračování, ve které prý ani nedoufal.

Když se postoj města Domažlice začal jevit jako neudržitelný „právními“ konstrukcemi vyvozovanými z vlastnického práva k pozemku, sáhl stavební úřad po silnějším kalibru.

Podmínkou schválení stavby je přece uvedení jejího účelu. Dle stavebníka budou pod dřevěným přístřeškem parkovat dvě auta, na pochozí střeše lze v létě posedět mezi okrasnými květinami.

Konečně! Tady stavební úřad konečně řízení zastavil, jelikož deklarovaný účel stavby považuje za nedostatečný. V odvolacím řízení pak Krajský úřad Plzeňského kraje jeho názor podpořil, ba přitvrdil. Cituji: „Stavebník mimo jiné nedoložil účel pochozí střechy přístřešku. Nebylo vyjasněno, komu všemu bude pochozí střecha určena, tedy, kdo bude mít na tuto střechu přístup. Stavebníkem doplněné využití je možné pouze ve vegetačním období většiny běžných okrasných rostlin pěstovaných v květináčích, stejně jako se letní posezení bude moct realizovat jen za vhodného (teplého) počasí.

K čemu bude sloužit pochozí střecha po zbytek kalendářního roku, doloženo nebylo.“ Pod tím razítko, u razítka podpis vedoucího příslušného odboru, jistěže dospělého člověka, navíc s akademickým titulem.

Stavební řízení bylo pravomocně zastaveno. Zdá se, že náš stavebník nemá dost fantazie ani pro stavbu dřevěného přístřešku, natož třeba rodinného domu. Že je určen k rodinnému bydlení by jistě nestačilo, ani že v kuchyni se bude vařit, v ložnici spát a v obýváku stále poběží televize. K čemu bude ložnice přes den? A co když vypadne elektřina? A bude mít zakázáno najíst se v restauraci? A kdo všechno bude mít do domu přístup? A ti, kdo v domě mají žít, je to vůbec rodina? Ještěže máme úředníky, kteří takové svévoli učiní přítrž.

Netřeba znovu dodávat, že projekt oné stavby je zcela triviální. Byly popsány desítky stran. Jen poslední rozhodnutí jich čítá dvanáct, abychom konečně pochopili, jak zainteresovaní úředníci slouží občanům. Věru, někdy je to dřina najít důvody, jak zamítnout stavbu za každou cenu.